Taman Negara
3.8.
Jak jste již mohli zjistit z našich novinek, 3. srpna jsme opustili Kuala Lumpur a vydali se do národního parku Taman Negara. Museli jsme překonat vzdálenost přes 200 km autobusem a dalších 50 km člunem po řece Tembeling. Autobus jsme měli domluvený na osmou hodinu, odjížděli jsme z China town. V jeho ulicích nebylo v ranních hodinách zdaleka tak rušno, jako jsme to zažili o dva dny dříve během běžného denního provozu. Cesta autobusem probíhala zprvu zcela standardně, autobus měl dokonce i klimatizaci a cesta ubíhala velmi plynule. Ještě více jak 100 km za KL jsme stále jeli po velmi pěkné tříproudové dálnici. Průběh, respektive styl jízdy se dramaticky změnil, jakmile jsme dojeli do Jerantutu – větší město asi 60 km od parku. Odtud jsme již jeli po úzkých cestách linoucích se velmi kopcovitým terénem. Náš řidič započal dle malajských měřítek zcela jistě standardní jízdu, kterou se však ve vztahu k českým poměrům nebojím nazvat jízdou smrti. S autobusem si dovolil kousky jako předjíždění do zatáček, najíždění do pomalu jedoucích aut a motocyklů zavazejících v cestě, jízda na plný plyn nehledě překážek na silnici. To vše kvůli tomu, abychom neztráceli kinetickou energii v prudkých kopcích, které motor autobusu velmi citelně nezvládal, Je zvláštní, že i přes vědomí nebezpečí vyplývající z tohoto způsobu jízdy, neovládal nás strach, nýbrž pohoda a zvláštní pocit jistoty, že to ten místní pan řidič má jistě plně pod kontrolou.
Přežili jsme!! Po více než třech hodinách jsme dorazili do Kuala Tembeling. Zde jsme museli necelou hodinu čekat na člun. V mezičase jsme si vyřídili povolení ke vstupu do národního parku. Již zde nám bylo důrazně řečeno, že je permit nutné nosit v parku stále u sebe. Pokud vás nachytá místní ranger bez něj, zaplatíte pokutu v přepočtu asi 60 000 Kč a posedíte si hezké tři měsíce ve vězení. Poté jsme si zaskočili na rychlý oběd. Málem jsme ani nedojedli, protože už tu byl čas nalodění se. Asi po dvaceti minutách plavby jsme si s leknutím uvědomili, že jsme ve spěchu odešli od skvělého oběda bez zaplacení. Vzhledem k malajským nízkým cenám jsme moc neušetřili a o to víc jsme se cítili provinile. Zpět už to nevezmeme a my jsme tím pádem obrali místního o kus jeho denního výdělku. Cesta po řece byla poklidná, občas zpestřená pohledem na místní rybáře, vesničky, pasoucí se a koupající se dobytek a ostatní čluny na řece.
Do cílového bodu našeho celodenního putování jsme dorazili okolo páté večer. Kuala Tahan je malá vesnička mezi turisty i místními známá jako vstupní brána do pralesa. Vesnice leží přímo na břehu řeky Tembeling, která zde tvoří hranici mezi chráněným pralesem a oblastí mimo park. Výhled na okraj pralesa a řeku z břehu u vesnice je velmi malebný a už jen kvůli němu se sem vyplatí přijet. Během chvíle se nám povedlo najít naše ubytování a zašli jsme na večeři. Docela nás překvapilo, že místní plovoucí restaurace hojně nabízejí západní jídlo, jako třeba hamburgery či hranolky. Po několika dnech na rýži jsem se nechal zlákat na hovězí burger. Tu chybu v Malajsii už nikdy neudělám – Malajci by se měli držet při vaření pouze svých vlastních pokrmů, ty jim jdou náramně, burger byl mírně řečeno nepoživatelný.
4.8.
Je tu naše první ráno v pralese a my vstáváme celkem brzy na náš premiérový jungle track. Platíme převozníkovi každý po 1 MYR (asi 6 Kč) za přepravu na druhý břeh řeky. U vchodu do parku nastudujeme mapu a naše kroky neomylně vedou přímo k jedné z největších atrakcí v parku – Canopy walkway. Jedná se o půl kilometru dlouhou procházku po lanových můstkách zavěšených více než 50 metrů vysoko v korunách stromů. Skvělý a neopakovatelný zážitek. Poté jsme si dali za cíl zdolat jeden z místních kopců, na jehož vrcholku nám byl odměnou skvělý výhled. Cestou nahoru i dolů jsme vyprodukovali v dusném prostředí hektolitry potu a uvědomili si, že na další výpravu do pralesa budeme potřebovat mnohem více vody – 2 litry na dva lidi na víc než půl dne jsou opravdu zoufale málo. Džungle byla úžasná, cestou jsme dokonce uviděli některé její obyvatele – malého krokodýla (nebo aligátora?), ještěra, opice, spoustu velkých motýlů, ptáků, dokonce i některé hady a kolonii obrovských pralesních mravenců. Ke konci našeho asi 5 hodinového okruhu pralesem jsme se ochladili v jednom z přítoků řeky Tembeling. Řeka mnohé turisty od koupání odradila svojí světle hnědou, téměř žlutou barvou – nejednalo se však o znečistění, ale pouze o zvířené bahno a písek. Díky tomu jsme měli řeku téměř jen pro sebe.
Na večer jsme si domluvili průvodce na krátkou procházku noční džunglí, při které lze nejlépe pozorovat zdejší hmyz a plazy. Po pravdě jsme od toho moc nečekali, ale díky trénovaným očím našeho průvodce Amala jsme toho viděli poměrně dost – létající ještěrky, obrovské pavouky, strašilky, stonožky a podobně.
5.8.
Tento den jsme měli odpoledne na programu výpravu do osady Orang Asli (malajské spojení znamenající v překladu domorodec) kmene zvaného Bateq. Ta se nacházela několik kilometrů proti proudu řeky od Kuala Tahan. Cesta lodí trvala něco přes půl hodiny. Část osady bylo možné spatřit již při příjezdu od řeky. Osada se skládala z asi 20 větších i menších chatrčí vyrobených převážně z bambusu, dřeva a palmových listů. Sem tam se objevily i „modernější“ materiály jako vlnkovaných plech či igelitová plachta. Během návštěvy jsme se dozvěděli mnoho zajímavých informací o kmeni, seznámili se s náčelníkem, ochutnali skvělé divoké pralesní ovoce, shlédli ukázku rozdělávání ohně a vyrábění šipek do foukaček určených k lovu, prohlédli si vesnici… Z foukaček jsme si já i Jana zkusili několikrát vystřelit na cíl vzdálený asi 20 metrů. Jana byla úspěšná a v obou případech přesně zasáhla, já na tom byl o něco hůře, pokaždé jsem o několik centimetrů minul, asi neumím pořádně fouknout. Celkový dojem z návštěvy byl i přes naše počáteční obavy (zda to nebude pouhá šaškárna pro turisty) velmi dobrý a můžeme tento zážitek jenom doporučit.
6.8.
Poslední den v pralese je tu a my jsme dlouho přemýšleli, jakým výletem jej vyplníme. Nakonec jsme podlehli naší dobrodružné náladě a vydali jsme se do části pralesa, kam chodí pouze minimum turistů. Konkrétně se jednalo o stezku Tenor Trail, která svojí náročností velmi převyšuje stezky, po kterých jsme kráčeli dva dny zpátky. Cílem naší cesty měla být Gua Telingga (neboli jeskyně Tellinga), které se hojně přezdívá Ear cave. Jedná se o velmi úzkou jeskyni plnou netopýrů, která byla až do roku 2009 s trochou námahy plně prostupná. Nicméně jeskyně pracují a nyní už to možné není. To nás však neodradilo a vydali jsme se k ní za účelem prozkoumat alespoň u vstupu s pomocí baterky nahlédnout do jejích útrob. Cesta pralesem byla náročná, ale nádherná. Nelze to popsat jinými slovy než jen: džungle jako z dokumentárního filmu. Cestou jsme opět potkávali opice, pralesní veverky, ještěry, motýly i další zvířata, která byla pryč dřív, než jsme je stačili identifikovat. Když jsme dorazili k jeskyni, udeřil nás do nosu silný zápach linoucí se z jejího nitra. Ten je způsobem tlejícími netopýřími výtrusy, ve kterých se velmi daří hmyzu ve všech stádiích jeho vývoje. Netopýři pak mají s lovem velmi snadnou práci. Po jeskyni jsme se jako bonus vydali k pozorovacímu stanovišti zvěře, ve kterém jsme posvačili. Během jídla se nám podařilo zahlédnout divokou kočku. Při návratu z pralesa jsme si začali uvědomovat, že se do podobné přírody možná nějakou dobu nedostaneme, a proto jsme natáčeli a fotili jako šílení.
Něco málo fotek můžete najít ve fotogalerii Taman Negara.
Tipy a postřehy:
- Už začínáme být zoufalí. Malajsie je oficiálně muslimský stát, a proto je tu velmi těžké sehnat alkohol. Obchody i restaurace musí mít na jeho prodej licenci a tu má málo kdo. Pokud je už někde alkohol k dostání, je velmi drahý – např. třetinka piva v plechu za cca 70 Kč.
- V Taman Negara lze zvládnout všechny aktivity za dva dny. V tomto jsme udělali první den chybu a zaplatili si ubytování celkem na tři dny. Kdyby tomu tak nebylo, nacpali bychom všechny naše aktivity pouze do dvou dnů a odjeli o den dřív.
- Již jsme se úspěšně přizpůsobili místním cenám. Poznali jsme to nedávno při vybírání večeře, kdy jsme přemýšleli, zda není smažená rýže se zeleninou za 3 MYR (cca 18 Kč) moc a nemáme si koupit obyčejnou za 1,5 MYR a ušetřit tak nějakou tu kačku, resp. Ringitt.
- V žádném případě by nikdo neměl podceňovat vzdálenosti, které plánuje ujít skrze prales. Průměrná rychlost chůze v tomto prostředí je okolo 1-2 km/h a to i přes to, že se pohybujete po vyšlapané stezce. Džungle je zkrátka plná různých překážek, ať už těch terénních nebo způsobených bujnou vegetací, někdy i zvířaty.
Tímto se s Vámi loučíme z úžasně klidného místa, z národního skvostu Malajsie, z Taman Negara. Pokud někdy pojedete do Malajsie, určitě toto místo nevynechejte!!